Můj příběh

O politiku jsem se vždy zajímal, ale nikdy jsem nebyl členem žádné politické strany a neměl jsem ambice se jí aktivně věnovat. Přiznávám, že mi dlouho stačilo sledovat toto dění z internetu a bezpečí televizní obrazovky. Občas jsem sice při čtení zpráv nebo sledování událostí nevěřícně kroutil hlavou nebo si i zanadával, ale to bylo na dlouho vše.

Po posledních volbách se ale situace zásadně změnila. Začal jsem nad vývojem v naší zemi přemýšlet víc než dřív. Měl jsem – a stále mám – obavy z toho, kam se Česká republika ubírá. Záleží mi na svobodě, demokracii a našem jasném pro západním směřování. Právě tyto hodnoty nepovažuji za samozřejmé a myslím, že je potřeba je aktivně chránit. Proto jsem v listopadu 89 zvonil klíči na náměstí a proto jsem s kamarády vyvěšoval letáky.

Dalším důvodem je současná politická kultura, to slovo se sem ani nehodí. Vadí mi arogance, nedostatek slušnosti i způsob, jakým spolu někteří politici komunikují. Jsem přesvědčený, že veřejná služba může a má vypadat jinak – věcně, s respektem a s odvahou hledat řešení místo zbytečných konfliktů. Ve své práci jsem často řešil s lidmi nepříjemné situace, ale se všemi jsem dokázal komunikovat slušně a s respektem.

Postupně se tedy ve mně začala rodit myšlenka, že nestačí být jen pasivním pozorovatelem. Že pokud má člověk zkušenosti, hodnoty a chuť něco změnit, měl by nést odpovědnost a pokusit se přispět k lepším zítřkům pro naše děti. Souběh okolností mě tak dovedl až ke kandidatuře do Senátu Parlamentu České republiky za hnutí SEN 21.

Velkým vzorem je pro mě náš prezident. I přesto, že zastává nejvyšší ústavní funkci, působí jako obyčejný člověk se smyslem pro právo a spravedlnost. Dokáže mluvit s lidmi otevřeně a bez nadřazenosti, jako rovný s rovným. Umí být i vtipný, což je také důležité. Právě takový přístup považuji za správný – a byl bych rád, kdyby byl v politice běžnější.

Do veřejného života vstupuji s respektem a pokorou, ale také s odhodláním přispět k tomu, aby se věci posouvaly správným směrem. Protože někdy přijde chvíle, kdy už nestačí jen sledovat – ale je potřeba se zapojit.